Aby česká vláda vykreslila jádro jako rozumné řešení, uchyluje se k nerealistickým předpokladům ohledně budoucnosti energetického trhu.
Obr. 1 ukazuje očekávanou spotřebu elektřiny v ČR při kumulovaném ročním růstu o 0,82 procenta. Šedá linka je vládní odhad výroby bez nových jaderných zdrojů, oranžová s nimi. Země by se stala čistým dovozcem bez nových jaderných zdrojů do roku 2025.
Nesouhlasíme s tempem růstu, které předpovídá vláda, ani s předpokladem, že stát se čistým dovozcem elektřiny by bylo špatně. Co je špatného na dovozu čisté a levné elektřiny z německých větrných a solárních elektráren?
Obr. 2 ukazuje mnohem realističtější výhled, kde žlutá linka naznačuje, jak by vypadala česká spotřeba elektřiny, pokud by měla růst německým tempem v příštích deseti letech. Podle tohoto scénáře by Česká republika nepotřebovala novou výrobní kapacitu ani po roce 2040. Pokud by spotřeba rostla tempem německých ročních přírůstků posledních dvaceti let (abychom vzali v úvahu nižší energetickou efektivitu českého hospodářství), stala by se země čistým dovozcem po roce 2038, kdy už bude solární technologie tak levná, že by pro velké projekty nebylo možné konkurovat v kategorii základního zatížení.
Jinými slovy, pokud by tyto nové jaderné elektrárny měly být někdy postaveny, vyráběly by drahou elektřinu, kterou nikdo nepotřebuje.
Druhý předpoklad, že ceny elektřiny v budoucnosti výrazně porostou, je zbožným přáním. Velkoobchodní ceny stěží dosáhnou úrovně nezbytné na to, aby se dala ospravedlnit výstavba jaderné elektrárny (EUR 100-120/MWh).
Ceny energie mohou potenciálně táhnout čtyři faktory: poptávka, cena zemního plynu, černého uhlí a CO2. Z těch je z našeho pohledu relevantní jen CO2. Poptávku jsme už probrali. I kdyby měla vzrůst v linii očekávání české vlády, tato nová poptávka by byla uspokojena existujícími kapacitami v Evropě, z nichž mnohé jsou buď odstavené, nebo běží na částečnou zátěž kvůli solidním dodávkám z obnovitelných zdrojů.
Ceny elektřiny v Evropě určují výrobní náklady elektrárny na černé uhlí, což znamená, že ceny zemního plynu budou mít na evropské ceny energie malý dopad, leda že by se do sítě zapojily plynové elektrárny pro uspokojení rostoucí poptávky (což je nepravděpodobné) nebo že by vyšší ceny povolenek na CO2 učinily uhelné elektrárny neekonomickými (viz níže).
Kapacitní trh nebude mít podle našeho názoru významný dopad na poptávku po plynu a velkoobchodní ceny energie. Velkoobchodní ceny zůstanou nízké, jelikož plynové elektrárny získávají část kompenzace z kapacitního trhu. A poptávka po plynu se nemusí zvýšit vzhledem k tomu, že tyto elektrárny obvykle fungují jen na částečný výkon.
Třetím možným faktorem je cena černého uhlí. Bohaté dodávky levného černého uhlí udrží ceny dole. Americká poptávka po černém uhlí zůstane nízká vzhledem k břidličnému plynu a uhlí dříve exportované do USA bude směřovat do Evropy.
Čtvrtým a jediným realistickým faktorem příštího růstu cen je CO2. Předpokládáme, že stabilizační rezervní mechanismus, jak ho navrhuje Evropská Komise vyruší převis nabídky povolenek. Jakmile budou nabídka a poptávka po povolenkách v rovnováze, ceny by měly vzrůst k úrovni blízké EUR 40 za tunu. Při této ceně se stanou uhelné elektrárny dražšími než plynové.
Při ambiciózním scénáři v oblasti CO2 by velkoobchodní ceny elektřiny vzrostly na EUR 77/MWh v roce 2030. Ceny povolenek by nezvýšily velkoobchodní ceny na takovou úroveň, která by ospravedlnila konstrukci nových jaderných zdrojů. Není třeba dodávat, že neúspěch při zavedení stabilizačního rezervního mechanismu by vzhledem k převisu nabídky povolenek stlačil jejich ceny rychle k nule.
Z anglického originálu publikovaného na blogu http://energytransition.de/blog/ přeložil Petr Kutílek.
Jan Ondřich je partnerem v analytické a poradenské firmě Candole Partners.
